Den nultý
Předodletový den nezačal příliš šťastně. Přišli jsme o jednoho člena výpravy - Vašut byl rozhodnutím z vyšších sfér odvolán. Jeho poměrně čerstvé zranění ruky, při kterém nezůstaly všechny kosti pohromadě, sice bylo podle něj už schopné vydžet závody, chystal se to ještě jít zkusit, ale bohužel. Do večera se všichni zvládli dostat do Prahy a zavést lyže k Pecišovi, který je pak s Petrem odvezl na letiště do Kbel. Materiál se měl původně nakládat večer, ale kvůli příletu premiéra nám to pár dní předem posunuli až na desátou. Po chvíli čekání vyšlo na jevo, že je potřeba pomoct natahat materiál až do letadla. Dvoučlenná posádka by totiž jen tak lehce 3,7 tuny věcí do ne úplně velké casy nenaložila. Do půlnoci se však za součinnosti všech přítomných všechno zvládlo a letadlo bylo připraveno k odletu.
Den první
Ráno 6:30 sraz na letišti v Kbelech zní možná krutě, ale vzhledem k šestihodinovému časovému posunu je to vlastně lehce po poledni. Protáhnout všechny věci letištním rentgenem chvíli zabralo, ale tříhodinová časová rezerva na to byla plně dostačující. Nic jiného se prakticky nedělo, žádné pasové kontroly ani vystavování palubních vstupenek. Jen bylo potřeba nahlásit jméno při odkládání (čti odbavování) zavazadel na vozík. Pak byl vydán pokyn k nástupu, všichni šli z čekárny ven a po rychlém fotu s letadlem se začalo nastupovat. Nebyl to ten airbus předělaný komplet na business třídu, ale ten druhý, ten s ekonomickou třídou s 96 sedadly, a bylo to dobře, aspoň jsme všichni seděli, bylo nás docela dost. Odletěli jsme tak o deset patnáct minut dřív, cestou jsme dostali najíst i napít a před desátou jsme přistáli v Krasnoyarsku, kde nás čekala první kontrola totožnosti dne. Vstup do Ruska na akreditační certifikáty místo víz proběhl bez potíží, pak však začala ta pravá zábava. Materiál z casy se začal pomalu objevovat až po hodině čekání, ale za sklem, které oddělovalo domácí a mezinárodní lety. Casa se totiž musela stavit v Kazani pro benzín, a tak z toho byli na letišti celí nesví. Dveře nám neotevřeli, bylo to samozřejmě nezbytné přepravit na naši polovinu výdejny zavazadel. Že by nás pustili 10 metrů k vozítku do přilehlé haly, co věci přivezlo, nehrozilo, a tak jsme si ještě chvíli počkali, než věci přeskládali na vozíky, ze kterých jsme si to pak rozebrali. Dorazilo všechno a my jsme mohli do příletové haly zbrusu nového letiště. Po chvíli čekání a fotce s maskotem nám začali polepovat tašky a lyže nějakými štítky v azbuce, ptali se, co jsme za sport a z jaké země přicházíme. Pak nás poslali k auťáku, do kterého nám ty věci pomohli naložit, sedli jsme do autobusu (pravděpodobně nového) a absolvovali jsme asi 40minutovou cestu do vesnice, kam jsme dorazili lehce po jedné. Tam jsme zjistili, že naše batohy míří s lyžemi na sportoviště. Dočasná akreditačka, kterou nám naše vedení, které už tu bylo, doneslo, nám zajistilo průlez bezpečnostní kontrolou, rentgenu jsme se ale samozřejmě nevyhnuli. Že jsme měli jen příruční zavazadlo, tak to pro nás lobáky bylo docela rychlé. Dokonce na nás počkali i s večeří, takže jsme si ještě stihli prohlédnout obří jídlení halu se 110metrovým servírovacím pultem, rozděleným do čtyř sektorů (Evropa, Asie, Rusko a Halal). Ubytování pak proběhlo hladce, dostali jsme dvoulůžkové pokoje 7-38 až 7-42. Možná jsme je i měli stejné, jako na MS 2017, možná to bylo o patro jinak. Nic nového, takže jsme opět mohli začít obdivovat systém rozvodu vody v kopelně, čekat věčnost, než přiteče teplá či ještě déle, než se po sprchování vypaří voda z ne příliš dobře vyspádované vany. I přes intenzivní snahu Peciše stále naše zavazadla do vesnice nedorazila. Naštěstí jsou na pokojích k dispozici ručníky, mýdlo, kartáčky na zuby i pasta. Peciš ještě spát nešel, stále se nám snažil sehnat batohy. Nad ránem se situace jevila optimisticky, tak ho posílil Ondris, který měl v batohu roztok na čočky, ale nakonec se ukázalo, že se naše věci nenachází ve vesnici, na letišti ani na sportovišti, ale kdesi mezi.
Den druhý
Po snídani dostáváme oficiální akreditačky výměnou za dočasné, což nám dává o dost větší volnost. Vypravujeme se tedy na naše sportoviště, jelikož to bylo nejpravděpodobnější místo výskytu našich věcí. Nástup do autobusu byl sice trochu boj, ale nakonec to dobrovolníci pochopili (že opravdu nastupujeme do správného autobusu a víme, kam chceme jet) a my jsme mohli vyrazit na asi 20 minut dlouhou cestu. Na Peciše jsme ale počkat nedokázali, a tak jel busem chvíli po nás. Na místě se nás ujali a ukázali nám šatny a posilovnu a další prostory, kde se budeme při závodech vyskytovat. Taky nás zavedli k naší buňce, kde byly po odemčení a odpečetění jak naše lyže, tak zavazadla. Podle jízdního řádu jel další autobus zpět až v pět, tak Ondris s VojtouB hned odjeli do vesnice. Lyžování vyměnili za oběd a posilovnu. Zbytek počkal do tří na oficiální začátek neoficiálního tréninku a vydal se do závodního prostoru. Vyhradili nám 2,5 km kolečko standardních tratí, byl v tom samozřejmě i stadion, takže nikterak daleko jsme se nedostali. Čárek jsme ale shlédli cestou mnoho, stejně jako tenkých kabelů natahaných podél standardek. Snad to pořádně zahrabou, při fikání rohů při odbočování z plných by to aktuálně bylo na zamotání se do drátů (jestli by se rozbil drát nebo závodník, to těžko říct, ale asi obojí). Autobus zpět jsme začali očekávat již od 16:40, ale nejel a nejel. Prý zácpa ve městě. Po hodině čekání konečně bus dorazil, ale než se nám řidič odhodlal otevřít zapečetěný kufr, byl autobus plný. Na stojáka to neprošlo, vyhnali nás ven. Sice jsme tam byli první, ale prostě smůla. Vykládání batohů se neuskutečnilo, tak se dovnitř alespoň protlačil Peciš, aby nám zavazadla ve vesnici pohlídal. Pro zbytek naštěstí v zápětí dorazil další autobus, ze kterého jsme vystoupili 18:40 ve vesnici. Nutno podotknout, že jedinou zácpou byla fronta na bezpečností kontrolu při vjezdu do vesnice (město bylo ale fakt zacpané, hokejisti na půlhodině nabrali 90 minut zpoždění). Dva autobusy před námi znamenaly čtvrt hodiny, než jsme mohli konečně vystoupit. Alespoň jsme mohli sledovat, jak borci s lopatami zarovnávají navezený bíý sníh na trávníku, na sportovišti zase od sněhu zametali chodníky, prostě #realwinter. Bezpečnostní systém univerziády je takový, že když autobus vyráží z bezpečné zóny sportoviště či vesnice, jsou zapečetěny všechny jeho otevírací součásti (obvykle se otevírají pro ušetření práce jen přední dveře a případně zavazadlový prostor). Po kontrole neporušenosti pečetí, střechy a podvozku pak mohou být sportovci vyloženi opět v bezpečné zóně a nemusí procházet přes rentgen. Peciš mezi tím sehnal auto na věci, které nám je odvezlo na ubytko. Takže zanést věci na pokoj a hurá konečně na jídlo.
Den třetí
Sice máme k dispozici 110 m dlouhý pult, ale třeba sehnat máslo na chleba zrovna nešlo. Pít je možné černý či zelený čaj, kafe nebo vodu. Včera se objevil i džus, ale to už se zase nevede. Alternativou je chlaďák s Colou, Spritem či Fantou. V poledne jsme absolvovali slavnostní vztyčení vlajky. Byli jsme tam s Japonci, Brity a Nory. Zahráli Gaudeamus, vztyčili vlajky, zatancovali nám, vyfotili jsme se a dostali jsme každý jeden ručně vyrobený dárek od obyvatele Krasnoyarsku. Odpoledne jsme opět zamířili na trénink. V plánu bylo něco rychlejšího a taky pózování pro Českou televizi. Kromě dodržování embarga všude okolo okruhu je také zakázáno používat GPS, mít mapník a jakoukoliv mapu (to se zanedlouho ukázalo jako naprosto zbytečné opatření). Pro televizi se nám ale podařilo vyjednat povolení pro stadionek, samozřejmě pod dozorem. Petra s Petrem tak chvíli jezdili s mapíkem a mapou tam a zpět, pak jsme ještě všichni jezdili kolečko bez mapníků ve warm-up zóně a nakonec došlo i na rozhovor s Petrem, Petrou a Pecišem. Autobusy už jezdily na čas, ale holt tři busy před tebou na bráně znamenají 'klid, vystupuješ až za 17 minut'. Holt od MS se to trochu změnilo, třímetrový plot okolo vesnice či krásný asfalt místo hliněného tankodromu docela překvapil. I když krásný asfalt nebyl úplně bez chyb, tak večer dorazili silničáři a asfaltovalo se.
Den čtvrtý
Na snídani se tentokrát dalo sehnat máslo i sýr, ale zase tam nebylo nic, na co se to dalo namazat. Kvůli univerziádnímu ohni byla plánována dopolední uzavírka města, v 8:30 ráno dokázal odjet do arény jen Peciš, vstávání prý bylo docela peklo. Rozhodně se tam nenudil, např. nachystal 32 párů lyží na testování. Ostatní zvolili většinou výklus, Ondris zašel do posilovny a Petr se vydal na lyže přímo z vesnice - prostor krátké trati MS byl zcivilizovaný, byly tam vybudovány naučné stezky a jakési průlezky, celý prostor byl prochozený od lidí stejně jako prostor neoficiálního tréninku na MS - 'parku'. Sníh je v lese hodně špinavý, má černý nádech a při fikání se propadá a je absolutně neskluzný. Na odpoledne jsme si naplánovali hokejový zápas s USA, který se hrál od čtyř. Busy měly údajně jezdit každou hodinu, ale nehokejisty do nich jaksi brát nechtěli, takže jsme (kromě Peciše, který to nakonec nestíhal) odjeli až ve tři busem, který stál mimo vesnici a byl speciálně pro sportovce fanoušky. I přes mystifikační informace od pořadatelů při nástupu do busu jsme opravdu vstupenky nepotřebovali. Bezpečnostní kontrola před z brusu novým zimním stadionem byla v pohodě, zakázané pití ani jídlo nám nesebrali. Hokej dopadl dobře, vyhráli jsme 4:1, hezky jsme si zafandili, bylo nás tam z Česka docela dost. Najít autobus do vesnice po skončení zápasu byl další bojový úkol, ale nakonec to dobře dopadlo, Maky s Večou navíc stihly dát při výstupu ze stadionu rozhovor místní televizi, Petra se zase zvládla nakopnout o betonovou tvárnici nesmyslně lemující chodník.
Den pátý
Zahájení je konečně tady. Jenže je potřeba si před ním stihnout zalyžovat, což se ukazuje jako poměrně velký problém. Oficiálně je neoficiální trénink od dvou do čtyř, zatímco sraz na zahájení je 16:30. Pozdější odjezd se pro nás domluvit nepodařilo, nakonec se nám povedlo obejít tréninkové hodiny tak, že jsme jezdili na rozehřívacím kolečku, což je nonstop přístupné místo, dokonce jsme mohli i na stadion. Takže jsme odjížději už busem ve tři a stihli jsme jídlo i sprchu. V pět jsme již seděli v buse (asi 5 minut cesty z ubytka) a v 17:20 jsme konečně vyrazili na dvacetiminutovou cestu na zahájení. Jednalo se o policejní eskortu s několika autobusy. Cesta byla po obou stranách lemována policisty. Nemusela se tak konat žádná bezpečnostní kontrola a my mohli jít rovnou do obřího stanu, kde byla pro všechny nachystaná místa k sezení. Cestou jsme procházeli přes menší stan, kde jsme nafasovali svačinku. K čemu byly ty tavené sýry, nám zůstává stále záhadou. Po více než 2,5 hodinách ve stanu jsme vyšli ven a po chvilce čekání jsme vešli do stadionu, byl průvod, no a pak jsme si sedli a skoro do 11 sledovali velmi promakaný program zahájení. Těch lidí, kteří vystupovali, bylo snad nekonečně mnoho. Bylo to ve velkém stylu a zázam ze zahájení se určitě vyplatí shlédnout. Bez chyb to nebylo, zaseklé prskavky, splašená loďka či roztržené kalhoty na zadku baleťáka pobavily možná ze všeho nejvíc. FISU vlajku pomáhal nést Kiril Veselov, hry zahájil Vladimír Vladimirovič Putin. Bylo docela překvapivé, že na cestě z ubytování na sedačku na stadionu nebyla ani jedna osobní bezpečnostní kontrola. Cesta zpět byla opět v konvoji, opět hlídaná policistou co 50 až 100 metrů.
Den šestý
Hned ráno nás čekalo další překvapení. Na silnici cestou na snídani stálo několik dobrovolníků, kteří nás donutili použít o něco vzdálenější chodník, který byl dosud využíván jen ojediněle. A tak to máme na jídlo zase o něco dál. Nebo taky ne, ukázalo se, že to bylo jen kvůli průjezdu Putinova konvoje. Ondra ho dokonce viděl naživo, zaplatil za to nutným dvacetiminutovým čekáním. Dneska opět nebylo máslo. Začali hlásit rozhlasem, že si nemůžeme nic odnášet z jídelny, ale nikdo to více neřešil. A DJ vyměnili za keyboardistu. Na programu dne byl model. Dostali jsme čipy, na startu i mapu a mohli jsme dvě hodiny v části sprintového prostoru dělat, co jsme chtěli. Kontroly nastavené na 180 cm, prostě paráda. Ale čárky nebyly tak tvrdé, jak se zdály. Když se člověk trefil do špatného místa, tak se hole dost propadaly. A pár zákeřných sjezdů jsme si sjeli a dost se u toho pobavili. Po skončení tréninku chtěli jet kupodivu všichni do vesnice, ale na stojáka se tu jezdit nesmí, jede jeden bus každou půlhodinu a prostě tečka. Tak se nás pár vydalo do vesnice pěšky, bylo to něco málo přes 3 km (přes 30 minut). Při bezpečnostní kontrole ve vesnici se potvrdila skutčnost, že jedinou spolehlivou možností, jak propašovat alkohol do vesnice, je bidon. Ten totiž jen projede rentgenem a více se o něj nestarají. Prý ale kdosi zvládl flašku pronést, že je to suvenýr domů. Zato balenou vodu otestovali analyzátorem, zda-li se jedná opravdu jen o vodu. Přehodit flašku přes plot je rovněž vzhledem k hustotě kamer a hlídek za plotem problematické, naštěstí většina z nás ještě pokračuje Švédskem, takže zapíjení sezony ještě nemusí řešit. Navíc je stejně lepší požívat alkohol spíše mimo vesnici, snowboardisti, které pustili na svah za ty dva týdny jen párkrát, by mohli vyprávět.
Den sedmý
Oteplilo se, a hodně. Při závodě bylo tak +5 °C. Na mapě opravili nějaké nepřesné zákresy stop z modelu. Pak se tam taky vyskytla červeně zamřížovaná oblast. Kluci to spíš objížděli, holky hodně fikaly kolem ní, nebo i přes její okraj. Nikdo to ale nehlídal a na GPS trackingu ani nebyla namalovaná. Těžko říct, jestli to bylo jen nebezpečné místo, nebo to bylo zakázané. Mapový klíč pro LOBy totiž stojí za starou bačkoru, nic v něm pořádně není a odkazuje se na ISOM. Ale jestli zrovna na tu novou verzi, která ještě neexistovala, když se klíč vydával, nebo platí stará verze ISOMu, těžko říct. Stopy, vrstevnice apod. byly na mapě hodně výrazné, až se v tom natištěná trať docela ztrácela. Materiálovka nebyla a bylo zakázané cokoliv měnit, takže třeba Kazachstánec, který zlomil hůl o startovní bránu, musel jet o jedné holi celý závod. Karanténa zahrnovala šatny, buňky i rozjížděcí kolečko. Jak moc efektivně kontrolovali používání mobilů, těžko říct. Ale snad ještě nejsme tak zkažený sport, aby se podvádělo. Největším nedostatkem byla cílová karanténa, která hlavně klukům znemožnila se vyjet. Buďto se dalo klusat po malé místnosti, nebo si dát sprchu a koukat na telce na holčičí závod.
Den osmý
Stále není máslo. Banery asijské a ruské kuchyně někdo konečně nadzvedl, takže jde vidět na velkoplošnou obrazovku ne jen z pár židlí, ale ze skoro celé jídelny. Pro stíhačku nám dali i čipy z klasického lyžování na obě nohy, kvůli finiši. Startovalo se ze tří řad, každý startoval podle hodin (před startem Verči se pokazily, takže odstartovala trochu později, pořadatelé vůbec v tu chvíli netušili, která bije). Kdo by ulil start, dostal by 2 minuty penalizace. Mapu si každý bral kousek za startem. Postup na jedničku se dal ale plánovat už dopředu, stačilo se otočit na velkoplošnou obrazovku s trackingem. Na trackingu se objevily dvě tečkované stopy navíc oproti závodní mapě, ale asi to žádný velký průšvih není. Hned na dvojku jsme vyjeli ven z oploceného areálu, při návratu ale nebyl žádný rentgen. Divný. Po dojezdu do cíle dostane závodník svoji krabici, kam si mohl před startem odložit své věci (obvykle bundu a bidon). Před tím, než člověka odvedou do budovy, projde mix zónou, kde může mluvit s médii. V cílové karanténě je sprcha, voda, toasty, sušenky, ovoce, čaj, kafe i nějaké oříšky a sušené meruňky. Ale do bazénu, kterým se chlubili ve videu prezentujícím sportoviště, nás pustit nechtějí.
Den devátý
Máslo! Petr a dva Estonci dobíhali na bus, ale nedopadlo to, s úderem půl jedné byl už bus rozjetý. Po pár metrech se ho sice povedlo zastavit, ale pečeť je pečeť, přes to nejede vlak. Trochu rozhazování rukama ale asi zapříčinilo, že za 10 minut poslali další bus. Všichni kromě Petry jsme fandili hlaďařům, kteří jeli sprint. Moc pořadatelů angličtinu nezvládá, takže třeba zjistit, kde můžou sportovci fandit, je docela nadlidský úkol. Jeden pořadatel tě pošle do VIP zóny, po chvíli dojde další, že tam sedět nesmíš, že je to rezervováno pro VIP. Ona ta část pro VIP totiž byla strašně narvaná (jestli byla zaplněna z 10 %, tak nadsazuji). No, borcovi jsme řekli, že až přijde někdo VIP, že mu místa samozřejmě uvolníme a odejdeme. Samozřejmě to neprošlo, prý by dostal kartáč od šéfa, že musíme jít hned. Poslali nás alespoň na lavečky před tribunou, takže to vlastně dopadlo dobře, od tama se fandilo snad ještě líp, protože jsme byli všemu blíž. Petra Hynčicová vyhrála, zastoupení jsme měli i v chlapském finále, takže jsme si to řádně užili. Pak následoval model na sprintovky. V zásadě se oproti modelu na sprint vůbec nelišil, jen byly jinak zapíchané kontroly. Taky ho závodníci moc nehrotili, moc dlouho na něm nepobyli a někteří ani nebrali mapník (my jsme ho ale měli všichni). Od včera to dost zmrzlo, v čárkách to začalo být dost o hubu. A bus zpátky v šest odjel asi tak o 3 minuty dřív. Paráda. Naštěstí už to potom jezdilo zpátky vždycky o 1-2 minuty dřív, takže se na to dalo zvyknout.
Den desátý
A opět překvapení. Při příjezdu autobusu na sportoviště vstoupil bezpečák do busu a všem kontroloval akreditačky. Nebylo to proto, že by se přišel podívat Putin, ale asi bylo potřeba pořádně využít ty čtečky na akreditačky. Ne že by byly nějak moc spolehlivé a ne že by bezpečák kontroloval, jestli sedí fotka s obličejem, ale úkol je úkol a musí se splnit. Jednou jsme i bezpečáka při kontrole přistihli, jak mu přístroj nefunguje (vybíjely se tomu baterky) a kontrolu přístrojem jen předstírá. Slovák Franko si ale akreditačku jednoho krásného dne zapomněl, všichni tak museli z busu vystoupit a jelo se zpět do vesnice. Sprintovky byly podle očekávání totální hlaďařina. Na trati byly tři farsty, ale pouze se dvěmi možnostmi, protože třetí kolo bylo hlavně kvůli televizi nefarstované, a to i pro holky. Holky navíc měly třetí farstu vždy všechny stejnou. Tracking se promítal pouze na druhé obrazovce, na kterou nebylo z předávky vidět, takže alespoň ty volby si člověk nemohl rozmyslet dopředu. Ve vesnici měli nachystané automatické brány, které zajišťovaly propustnost do ubytovací části vesnice. Jejich zprovoznění jsme se však nedočkali, nahrazvala je lidská pracovní síla, která akreditačky čtečkami kontrolovala.
Den jedenáctý
Skupinka Vodr, Peciš, Petr, Maky a Verča se vydává místní sockou do centra velkoměsta nasát nové zážitky. Už samotná cesta je zážitkem, jízdní řády mají velmi stručné, napíšou od kdy do kdy bus jezdí a k tomu dají časový interval (pro naši linku č. 12 to bylo 13-27 minut). Lístky se prodávají v autobuse u obsluhy, stojí 26 rublů (9 Kč) a jsou jednorázové. V centru jsme narazili například na kavárnu s živou hudbou, kde chtěli 3 rubly za minutu pobytu. Potkali jsme i uzavřenou ulici, byla z ní udělaná pěší zóna, vstupy hlídali policajti, dívali se i do batohů. Uvnitř byla kapela, stánky, apod., zřejmě nějaká oslava k MDŽ, který tu strašně žerou. Všude ve vesnici i na sportovištích byly květiny, ženy dostaly na snídani i dárkovou tašku. Došli jsme na nějaké náměstí, kde bylo postavené pódium, kolem docela dost lidí. A taky tam byly i malé stánky s různými věcmi. Verča s jedním stánkařem vyměnila odznáček ČAUSu za magnet s bábuškou. Podél Jeniseje, který tekl nečekaně rychle, jsme zamířili k univerziádnímu parku. Nutno podotknout, že spadnout do řeky byla asi konečná. Druhý břeh daleko a na tento se nedalo vylézt. Leda sebrat záchranný kruh z lodi a dotyčného vytáhnout. Do parku se přicházelo po dlouhém mostě, který byl v noci hezky nasvícený, světla navíc svítila do rytmu hudby, která na něm v daných časech hrála. Park byl dělaný spíš pro místní, na zamrzlém slepém rameni bylo možné vyzkoušet curling, bruslení atd. Vstup do parku lemovaly sněhové a ledové sochy, nebylo jich zrovna málo a byly nasvícené i podsvícené. Kdo chtěl, mohl si z ledu taky něco vytesat - holky toho využily a vyrobily srdce. Dále tam měli mraky stánků se vším možným, a to včetně svařáku. Nechyběly ani grily, prostě na večerní program pro místní ideální. Hrála hudba, pod pódiem se tančilo. Vzdálenější část parku byla na způsob skanzenu, bylo možno se vyfotit s mečem, v kánoji či na seně, nebo si zajít do stanů, kde byly připraveny různé tvůrčí aktivity zejména pro děti. Navštívit bylo možné i dřevěnou novostavbu. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na univerziádním náměstí. Bezpečnostní kontrola samozřejmě byla, ale nějak to flákali, na rentgen se vyprdli. Zato ze strany od města to brali hodně důkladně a ta fronta tam byla na doooost dlouho. Ale nebylo moc o co stát, pár sponzorských stanů, menší cattering (placený samozřejmě) a ne moc velké univerzádní stany s indormačním centrem, minimuzeem, projednou lístků a obchodem se suvenýry už nás nějak moc neoslovily.
Den dvanáctý
Model na krátkou nepřekvapil, opět to byl ten samý prostor, jen zase přepíchali ty kontroly na jiná místa. Překvapili ale naši koučové na meetingu, když chtěli, abychom mohli ještě po závodech trénovat. Velký problém, prý proč jsme se neozvali před měsícem, že teď se s tím nedá nic dělat. Nakonec nás prý odvezou do middlového prostoru za plot, když budeme chtít.
Den třináctý
Přes noc nasněžil asi cenťák, ve vesnici tak dopoledne probíhaly zametací práce. Nasadili jak lidi, tak těžkou techniku. Hromaďák žádné překvápko nepřinesl, jelo se za plot stejně jako při stíhačce, opět to bylo při návratech bez rentgenu. Tratě byly pěkně tvrdé, při závodě kluků proletoval sníh, pak vylezlo i slunko. Farstovat se hromaďák musí, tak tam loupli na začátek jednu farstu a stačí. Trochu matoucí byl průjezd do závěrečného pytlíku, kdy už se neměnila mapa. Někteří to nepobrali, mapu zahodili a pak se pro ni vraceli. Ale z nás to nikdo neudělal. Ale třeba sedmý Wiggen jo. Pět minut před startem holek otevřeli karanténu, protože už holky byly na stadionu. Zašli jsme tedy na tribunu, kde se organizátoři pohádali, jestli můžeme na VIP nebo ne, nakonec jsme to zaparkovali hned vedle, místo tam bylo a byl klid. Peťa získala bronz, takže flowers, vyhláško, tiskovka. Flowers probíhá před VIP tribunou, vyhláško hned poté před jinou tribunou, na kterou skoro nikdo nesmí, no, bylo tam asi 10 lidí. Pak před stupni pár fotografů a toť vše. Vidět šlo ještě docela obstojně z kraje tribuny pro VIP, ale natočení stupňů to dost znepříjemňovalo. No a ostatní diváci měli z vyhlášení docela velký prd, resp. ho mohli sledovat na velkoplošné obrazovce. Ale pro lyžaře to bylo uděláno úplně stejně hloupě, takže jsme v tom nebyli sami. Na tiskovce Petře úplně dobře nefungovalo sluchátko s překladem do angličtiny, takže to byla trochu bojovka. A aby nebylo málo zážitků, Maky mezitím poskytovala vzorek moči antidopingovým komisařům. Po závodech jsme si sbalili všechno z buňky, nacpali to do busu a jeli do vesnice. Najednou lyže ve vesnici a hlavně na pokoji vůbec nevadily. Původně na tu přepravu lyží měli taky nějaký formulář, ale nakonec to vzdali a přivezli jsme si je sami. A ještě jedna kulturní vložka - v sekci Halal mají papírové talíře proto, že muslimové nejedí vepřové a nejedí ani z talířů, ze kterých se jedlo někdy vepřové. Ale na porcelánový talíř samozřejmě v této sekci porci naložit neodmítnou, pokud si ho člověk obstará jinde. Do jídelny vede dlouhá cesta. Místo zkratky k pultu se prostě musí dojít chodbou na druhou stranu jídelny, ujít asi třetinu délky kolem toalet do místa, kde jsou šatny (když jde člověk v péřovce pro jídlo, je okamžitě požádán o svlečení se ... ale šatny není nutné využívat, je možné si i nechat věci na židli), a nakonec se zase vrátit zpět k servítovacímu pultu. Při zpáteční cestě se však dá zkratky využít, to už jim kupodivu až tak nevadí a nikoho nevracejí.
Den čtrnáctý
Ondris se věnoval škole, zbytek kluků zašlo fandit na skikros, kde padl bronz. Holky s koučema jeli autama na lyže do vnějšího prostoru závodů, kluci si dali individuál. Večer bylo semifinále hokeje, kde Slováci porazili Kazachstán, či koncert. Odpolední setkání se školou, která Česku fandila, jsme nějak zazdili.
Den patnáctý
Kaučové se vydali na chlapskou 30 km skate, zbytek si podle chuti zasportoval ve vesnici a jejím nejbližším okolí. Večer nás totiž čekalo zakončení, na které se jelo podle stejného harmonogramu a režimu jako na zahájení. Takže dost lidí rezignovalo na dochvilnost a vůbec to nevadilo, jen ti dobrovolníci z toho nebyli úplně nadšeni. To by bylo, abychom tentokrát tu 40minutovou rezervu na ani ne 10minutovou záležitost nevyužili. Čekání ve stanu po příjezdu tentokrát vyplnily výměny obečení napříč zeměmi. Slavnostní nástup byl opět po zemích, ale už bez vlajkonoše a názvuzeměnosiče. Opět jsme dostali na sedačce malý dáreček. Oproti zahájení byl program hodně slabý. Dvě tři vystoupení, samozřejmě proslovy (dorazil premiér Medveděv) a docela dlouhá reklama na další univerziádu, která bude ve Švýcarsku. Po návratu byla plánovaná party v jídelně. No, jednalo se o večeři s velkými frontami na jídlo. Ale byla trochu slavnostnější, na výběr byly i smažené krevety, oreo zákusky atd. V jídelně bylo navíc pódium, proběhlo představení a poděkování kuchařům a pak hrála živá hudba a byla snaha lidi roztancovat. Moc se to ale nepovedlo, kdo nešel spát většinou zamířil do města, do cirkusu nebo jinam.
Den šestnáctý
Odlet ve tři znamenal do 8:30 vyklidit pokoje, do 10 se nasnídat, pak naložit věci do avie a sednout na bus. Opět zbytečně moc časové rezervy. Na letiště jsme dojeli okolo poledne. Na vstupu do haly měli rentegen, což nás ani tak moc nezdrželo, jako odbavování. Moc jim to nešlo. Pokyn zněl, pravé dvě do airbusu, levé dvě přepážky do casy. Skoro stovka lidí a asi tak čtyřista zavazadel, no bylo to na dlouho, ale tu hoďku před odletem to už bylo. Věci do airbusu odjížděly na pásu, věci do casy jsme nosili jako nadměrná zavazadla pár metrů do haly, kde je pro jistotu vzali ještě jednou rentgenem. Po odbavení jsme už jen prošli rentgenem, pasovkou a třetím rentgenem, tím nejdůležitějším, kde už brali tekutiny. Ještě jedno překvapení nám před odletem přichystali. Ukázalo se totiž, že to s tím rozdělováním zavazadel na casu a airbus nějak nedopadlo. Takže jsme z letadla pozorovali, jak tam nakládají i lyže a nějaké biatlonistické servisní krabice. Údajně začali nakládat do casy úplně všechno. Co se tam nevešlo, přišlo do airbusu. Kde měl kdo zavazadla, byla tedy slušná loterie. Moc batohů nám však airbusem neletělo, ani lyže nedoletěly žádné. Výsledkem bylo, že jsme měli asi půlhodinové zpoždění, v době našeho odletu stála ještě přetížená casa na zemi. Místo o půnoci tak do Prahy doletěla až někdy před čtvrtou, alespoň tak se tak ti, kteří byli věci vyzvedávat, mohli vyspat. Nevyzvednutá zavazadla by prý vojáci nechali před bránou a nestarali by se o ně, takže bylo důležité nepřijít na vyzvedávání zavazadel pozdě. Světe div se, ale přiletělo nakonec všechno, v Rusku žádná zavazadla nezůstala!