Ondřej Vodrážka má stříbrnou medaili z krátké trati!

Na dnešním middlu na ME vybojoval Ondra Vodrážka historicky první stříbrnou medaili z individuálního závodu na seniorské světové akci LOB. V cíli zaostal za vítězným Rusem Gruzděvem o 12 vteřin, na 3. místě se dalších 12 vteřin za Vodrem srovnali Švédi Rost a Löfgren. Lauič dofinišoval na výborném 17. místě, Mlátil 28., Tomíno 33., Kládin 45. V ženách již potřetí vyhrála Ruska Tatiana Vlasova, naše holky dojely všechny ve 3. desítce: Helča 23., Zuzka 25., Hanka 26.

Ani nevím jak dneska začít. Rozhodně se mi nechce popisovat dnešní závod kontrolu po kontrole. ani bych to bez mapy nedokázal. Trať se totiž kroutila jak žížala na rozpáleným betonu a kontrol bylo požehnaně. Bylo to orientačně těžký. I seveřani si „stěžovali“. Myslím, že jsem udělal jenom jednu chybu (10 sek) a samozřejmě další zářez do místního prašanu. Vycouval jsem z něj sice relativně rychle, ale mapník „made by Lauič“ byl rázem plnej sněhu. Než jsem to očistil a zase se v mapě našel, tak jsem se úplně, v pohodě stačil na sebe nasrat, dámy prominou. Hlavně jsem téměř po celou dobu závodu čuměl do mapy a měl pocit, že jedu nějak pomalu, odhadoval jsem kolem desítky. Na průjezdu stadionem, asi 4 minuty před cílem, byl docela řev, což mě trochu povzbudilo, ale jelikož řvali jeden přes druhého a ještě k tomu dost neartikulovaně, nerozuměl jsem ani slovo. Od sběrky do cíle jsem nechal v plné parádě vyniknout můj dlouhý ladný skluz podpořen kurevskou silou v prackách.

Z cíle si toho moc nepamatuju, ale když spíkr hlásil, že: sure medal for Czech Republic, začal jsem mít celkem příjemnej pocit. Ba dokonce se dá říct, že jsem byl v tu chvíli šťastnej. Oni tam totiž za mnou přijeli moje Katka, moje mamka, moje švagrová Eva, moje tchyně Anička a Stenly. Takže jsem se hned měl možnost se o radost s nima podělit. A samozřejmě, že to všechno pozoroval starej Wavok a je tam nahoře náležitě hrdej…