Dlouhá NOC aneb severské mistrovství LOB – aneb výlet do Finska
Tak uplynulo sotva půlroku, a už potřetí jsem se vydal na dálný sever Suomi.
Pravda, tentokrát trochu v jiné podobě. Kola jsem vyměnil za šoupátka, mapník místo na řídítka přišrouboval na břicho a 30 stupňová vedra (slunce zapadalo sotva na dvě hodiny) vystřídali 30 stupňový mrazy (slunce vycházelo sotva na 2 h.). Také letadlo jsme kvůli většímu pohodlí a vzdálenosti vyměnili za svazový transporter…
Jinak vše při starém. Soupeři skoro stejní, závody stejně kvalitní, jídlo stejně mizerný…
Ve středu, cestou napříč Švédskem, najednou Lauič řekne “ tady jsem před 20ti lety jel nějaký LOBy“ tak jsme sjeli k biatlonovému areálku, parádně si zalyžovali a pak si v šatně přímo u parkoviště dali sprchu i se saunou, neskutečný:-)
Ve čtvrtek byl model na tratích v Kalli poblíž ubytování. Prakticky všechno rolbový stopy, skopce do kopce, co 50m nějaká křižovatka, prostě LOBákův sen. Večer jsme se tam ještě vrátili vyzkoušet si noční lyžovačku. viz foto
V pátek byl sprint. Opět se jezdilo výhradně po širokejch cestách, takže to byl let od startu do cíle. Trať nebyla nijak zvlášť náročná, pár zákeřností ale skrývala a obzvláště naši nevětší koně se na ně pěkně nachytali. Spokojený jsme tak mohli bejt pouze já s Vánisem, Vánis víc, protože mě na dojezdu vojebal o vteřinu, jebák jeden:-(
Sobotní Long byl vskutku long. Terén byl mírně zvlněný s převážně skůtrovejma čárkama. Ranní informace, že je venku -20 stupňů nás tak vyloženě nakopla…jít zpátky do postele. Co naplat, oblíkli jsme co se dalo, troje spodky ochrání to nejcennější a na juniory vracející se z lesa zralí tak na JIPku se radši moc nekoukat. Vyrážím na start, když se najednou vyloupne Píchal, že se prej vopíchal s Jedličkou, ehm, no zkrátka to narval do stromu, z lyže udělal perfektní třísky na zátop a závod tak mohl akorát píchnout.
Jeli se tři kola. První 2 byly celkem v pohodě, nějaká ta chybka se sice vloudila, ale nic strašnýho. Zrovna když jsem přijížděl na druhou výměnu a chystal se vyměnit si hůlku s ulomeným košíčkem a šlehnout si gelík abych nerupnul, dojel mě starý známý z bikového MS Mati Keskinarkaus (viz článek 9600). Z plánované pauzy nebylo nic, a já se ho jal viset co to šlo. Čili asi tak jeden postup, pak už jsem jenom viděl, jak se na kontrole lehce pohupuje krabička, míň a míň až se po pár kontrolách nehoupala vůbec:-( Zato se mnou to bylo nahnutý. Gelík jsem si nedal, hůlka bez košíku zajížděla proklatě hluboko do sněhu a pan žaket byl proklatě blízko. Posledních 6 lampionů bylo jenom v čárkách, a tam mi stejně jako všem ostatním Čechům (kromě Vánise, ten rupnul ještě dřív:-) definitivně došlo…
Štafety se jeli na stejným místě jako long, kterej projezdil prostor 16krát tam a zpět, takže se tam nedalo nic nového vymyslet, jenom posrat. Rozdělení jsme nakonec udělali tím nejspravedlivějším způsobem: geronti versus mladí, nadějní, krásní a… a marní, čili já, Vánis a Mlátil.
Já jsem už dokázal ve štafetách na 1. úseku ledacos, ale tentokrát se mi to podařilo korunovat 3 min zásekem na 1. kontrolu. Začalo to tím, že mapy se dávali 15 sekund před startem, v tom spěchu jsem interpretoval předposlední kontrolu kód 132 jako 1-32, tak jsem jí vopíchlal a na dvojce pak překvapeně zíral, jaktože čára pokračuje zase na jedničku, tedy na tu pravou… Zbytek závodu jsem bušil jak to šlo, ale už to stačilo jen na Taloše, Litevce a stáhnul jsem i Estonce. Vánis to pak jen udržel, takže i když do toho Mlátil bušil jak to šlo, na lepší umístění už to nebylo. Zato staroši nám to tentokrát ukázali. Vodr do uvisel v balíku, Lauič jel taky pěkně, takže Píchal už to jenom dopíchal do cíle na pěkném 8. fleku.
Výsledky najdete tady.
