Letošní sezona mi začala poslední listopadový víkend v Kiruně, kam jsem se dopravila letecky. První závod s hromadným startem mi opravdu vyšel. Stále jsem byla v kontaktu s Rvačevou (Kozlovou) a Alexanderson. Objevila se přede mnou v posledním kole ještě Milka a do cíle jsem dorazila 4., což mě velmi povzbudilo do dalších závodů. Podzimní mapová příprava a tréninky na sněhu od začátku listopadu se projevily. Sprint už mi nevyšel podle představ, ale s 11. místem jsem spokojená. Víkend se dá shrnout slovy: tma, zima, radost z dobrých výkonů úspěch.

Následoval přejezd nějakých cca 300km na východ do finského lyžařského centra Ylläs.
Celý týden teplota nebyla nějak překvapující. Chladno jsem čekala a byla jsem na něj i vybavena několika podvlíkáči. Během dne se teplota pohybovala kolem -10°C až -20°C.
Jako první závod se jel ve středu Middle s motýlem s hromadným startem. Jak jsem se pak po závodě dozvěděla od švýcarského trenéra na team leaders meetingu, motýli u hromadných startů nejsou povolení / resp. se nedoporučují (přesné znění pravidla neznám). Rozhodně se to některým koučům moc nelíbilo, ale nikdo oficiálně neprotestoval.

V Kiruně na WRE 4dny před worldcupem jsem se dobře rozjela, a tak jsem se na závody světového poháru těšila.
Při prvním závodě (Middle s hromaďákem) jsem si stále hlídala Rusky a Finky. Švédky jsem moc neviděla. V průběhu závodu jsem nedokázala odhadnout, jak na tom jsem. Po průjezdu cílovou rovinkou jsem si k milému překvapení všimla, že v cíli je zatím jen 5 holek! Super! Tak to jsem asi šestá ?!
Spíkr mluvil hlavně Finsky a finské angličtině moc rozumět nešlo, tak to s informacemi nebylo nic moc.
Po dojetí posledního závodníka stále nebyly k dispozici žádné výsledky,…u „Offisu“ se začali shromažďovat koučové a horlivě cosi diskutovali. Finský kouč Eivind Tonna byl velice vynervačený a začal mi vysvětlovat, že závod byl nefér, a že polovině kluků nefungoval Emit (touch free system). Z dalších diskuzí vyplynulo, že ani Emity některých holek nefungovaly…hm…začala houstnout atmosféra. Pořadatel nám pak oznámil, že oficiální výsledky budou až po leaders meetingu – po projednání a zhodnocení situace.
Emity při naražení kontroly normálně blikají a  problém byl v tom, že některým klukům po naražení neblikal Emit vůbec – a to už na první kontrole, kde někteří stáli a nevěděli co dál. Někomu Emit neblikal jen na nějakých kontrolách a jiným až ke konci závodu – a tak podle slov Eivinda, ztráceli čas vracením se na kontroly a závod tak nebyl férový.
Další problém byl v tom, že nebyla zajištěna žádná karanténa a před startem holek (1,5h po startu kluků), někteří kluci stihli sdělit pár závodnicím, že bylo něco s Emitama, takže některé holky byly na první kontrole překvapené a některé prostě valily, i když jim Emit neblikal. I Erik se za mnou před startem stavil, ale je hrozná poctivka, nic neřekl a jen mi popřál hodně štěstí!
Kvåle a Rvačeva byli děsně rozčarovaní a za komisi závodníků protestovali, že závod nebyl férový, že se musí zrušit.
Na team leaders meetingu se to projednávalo ze všech stran. Pořadatel se omlouval, že došlo k chybě při převozu Emitů, které se nechtěně aktivovaly a vybily se. Taky padla myšlenka, že zrušení závodu není moc dobrá vizitka pro náš sport. Belomazev se hodně rozčiloval, že zajel svůj životní závod a zrušit ho nechce. Nakonec to shrnul Eivind, že záznam z GPS trackingu není dostačující, a kdybychom to prominuli teď, tak při další technické závadě (snad k žádné už nedojde), bychom se pak odkazovali na dnešní situaci a pravidla by přestala být pravidly. Diskutovala se také kvalita map, která nebyla nic moc.
Pochopitelně i mně se rušení závodu moc nelíbilo, jelikož jsem zajela hodně slušně, ale uznala jsem, že průběh závodu neměl stejné podmínky pro všechny, a proto jsem také hlasovala pro zrušení.
,,Naštěstí“ pořadatel navrhl závod zopakovat v naplánovaném volném dni. Znamenalo by to tedy pro některé 7 závodů v 9 dnech! Ale i to se nakonec odhlasovalo.
Proto jsem další den raději odpočívala a jela se jen zlehka projet s mapou. Ve čtvrtek totiž byly na programu mixované štafety dvojic (holka, kluk, holka, kluk, holka, kluk) a neměla jsem k sobě kluka.
Jako divák bych závody přirovnala spíše k pořádání okresního přeboru na pasece za naší chalupou! Místo na hromadný start ve svahu nic moc na předávku úzké, na rozjetí a udržování se mezi úsekama žádné, pro diváky žádné, pro kouče žádné, karanténa nikde. (někteří závodníci se dívali do map druhých, co budou mít v dalším kole za kontroly!). Snad si pořadatelé vezmou ponaučení do dalších závodů.

Dění nadcházejících závodů se přesunulo na druhou stranu kopce Ylläs, pod tamní sjezdovky. Z vrcholu kopce jsem po 5 dnech zase viděla těsně nad horizontem slunce, které kolem jedné hodiny zase zapadlo. Vzhledem ke krátkému dennímu světlu se závody odehrávaly mezi 10.30 – 13.30, aby měli všichni závodníci ,,stejné“ podmínky. Viditelnost byla opravdu dost rozhodujícím faktorem. Někteří závodníci volili čelovky i přes den.
V pátek se jel Long s hromadným startem. Na závod jsem se těšila, ale zároveň jsem byla trochu nervózní.
Zajela jsem, až na jednu drobnou chybku, která mě stála diskvalifikaci, dost kvalitní
závod. Rozjela jsem první 3 kontroly fakt dobře. Jela jsem na začátku balíku a hlídala si ostatní holky. Rusky mi po chvíli trochu cukly, ale stále jsem mněla na dohled Tove. Následoval průjezd, výměna mapy, bezchybný okruh s jednou pomalejší volbou, ale Tove stále v hledáčku. Ke koci mi docházely síly, tempo bylo opravdu rychlé a soupeřka mi odskočila o 14 vteřin – na záda mi dýchaly 2 Rusky. Na poslední kontrolu jsem se fakt zmáčkla a zafinišovala na krásném pátém místě! Když mi pak při čtení Emitu pořadatel řekl, že něco není v pořádku, tak jsem znervózněla. Doufala jsem, že by to mohla být zase závada pořadatele. Špatný Emit, vybitý Emit,…Jenže mi vyjeli účet a zkontrolovali moje varinty s GPSkou a opravdu jsem narazila špatnou kontrolu (183 místo 185 na vedlejší pěšině). Možná to šero, chvilka nepozornosti, špatná čitelnost cedulky, nekvalitní mapa?…prostě se to stalo. V cíli mě to hrozně mrzelo. Za poslední 3 dny jsem zajela 2 fantastické závody a jeden zruší a druhý se disknu! Byla jsem hodně naštvaná i nešťastná zároveň….Myslím si, že disklá jsem snad nikdy, nebo hodně dlouho, nebyla! …No nic,…život jde dál a já se musela zkoncentrovat na další závod.
Na pořadu byl Middle (zase s motýlem), ale tentokrát s intervalovým startem – jelikož byl vsunut mezi závody pro širokou veřejnost, které probíhaly v průběhu svěťáku.
Začla jsem svižně a na uzlovce na třetí kontrole jsem byla dokonce 3. časem. Motýl byl na první pohled hodně zasukovaný, zdál se mi nepřehledný. Ztratila jsem plynulost čtení mapy, a taky jsem nevědomky zpomalila. V závěru trati mě dojela Milka a do cíle jsme finišovaly spolu. Nakonec 12.místo bylo uspokojivé, ale z trati jsem dobrý pocit neměla. Tak snad příště. Erik mi kouká přes rameno, a prý jestli píšu novelu, nebo co?! ….dobrá, zkusím to zkrátit.
Předpověď počasí pro další závod byla opravdu zoufalá. Během dne -32°C! Ale pořadatel nás utěšoval na team leaders meetingu, že ta stanice je dole v údolí u jezera, a že na ,,slunné,, sjezdovce bývá tak o deset stupňů tepleji. Hm,…ráno na teploměru naší chatky rtuť ukazovala -30,5°C což mě fakt uklidnilo! …Na stráni bude přeci o deset stupňů tepleji a k uspořádání mezinárodních závodů je hranice -20°C! (Ve Švédsku mají hranici -17°C), což je přeci supr teplota na závodění, ne?! Nakonec pořadatelé naměřili -9°C (…asi na slunci. Dole v lese určitě neměřili, protože tam to bylo o průdušky!) a závod se tedy konal – sprint.
O výběru lyží a máze jsem měla jasno. Vytáhla jsem staré Atáče, co jsem na nich jela v Kiruně middle. (Neměla jsem si je ani kde, čím a jak přemazat. Se servisní taškou bych měla asi dost nadváhu do letadla. Ostatní lyže jsem si taktéž naparafínovala už před týdnem ve Falunu zeleným háefkem SKIgo a doufala ve studené počasí)
A povedlo se!
Pořadatel zveřejnil při GPS trackingu omylem mapu po Longu, tak ji tedy na meetingu oficiálně vytiskli všem, takže jsem si před sprintem promýšlela, kudy by tak trať mohla vést. Docela jsem se trefila. Startovalo se intervalově po jedné minutě. Když jsem otočila mapu, hned jsem věděla kudy jet. Jelo se mi fakt dobře. Trať byla spíše lehčí, volbami moc nepřekypovala – síť stop byla ale pěkně připravena pro všechny závody. Závod se rozhodl při postupu na 7. kontrolu. Na 6. k. vedla ještě Tove a já jsem byla nastejno s Tanjou, která však zvolila objížděčku – zpět a pak po „tlusté“ – posunula se tím na první místo. Tove zůstala druhá a já dojela třetí. Fanstastický výsledek! Moje první medajle ze světového poháru!
Se sprintovým závodem jsem spokojená, jelikož jsem jela bez chyby. Snad bude takových závodů víc!
Po vyhlášení jsme naskákali do aut (svezla jsem se se Švédy) a vyrazili směr letiště v Luleå. Cesta cca 4hod.

Zahajovací kolo Světového poháru ve Finsku bych zhodnotila podobně jako WRE v Kiruně: tma, zima, pořadatelské nedostatky, polární záře, smůla i dobré výkony.

SP:
Výsledky SP
GPS tracking

WRE Kiruna:
Výsledky
GPS tracking

IOF vydala nová pravidla pro všechny orientační sporty, nová pravidla pro mezinárodní závody LOB platí od 1.11.2013. Změny jsou v pravidlech označeny (a na konci je ještě stručný přehled všech změn), vesměs se jedná o upřesnění a drobná doplnění. Z těch zásadnějších změn lze zmínit zrušení omezení počtu členů výpravy MS, zákaz používání oblečení cizích federací, zákaz sázení účastníků na výsledky závodu, zvýšení počtu závodů veteránského MS na tři (2x middle + 1x long, jiné počítání výsledků), výdej map jen 15 vteřin před startem.

Konec dobrý, všechno dobré. Tím nejsou myšleny výsledky posledního závodu – longu, důležitější je totiž zdárný konec celého našeho výletu.

Cesty, která nás čekala, měli někteří z nás plnou hlavu. Soustředění se na závod bylo proto velice náročné. Všechny věci jsme museli nabalit předem a vzít s sebou už ráno do centra závodů. Hladina místní silniční řeky se přes noc ještě zdvojnásobila (kola byly téměř celé pod vodou a před sebou jsme tlačili obrovskou tsunami) a tak nás už před startem plavání autem hodně vystresovalo. Aspoň že holky jely už dříve pořadatelským autobusem a tak mohly zůstat v klidu. Hanka s Helčou si dojely pro svůj nejlepší výsledek (14. a 15. místo), naopak Simča hned v úvodu prošlápla lyži a musela se pro novou vracet na start, dále již pokračovala celý závod sama. Z kluků zajel nejlíp Kládin na 24. místě, já jsem taky prošlápnul lyži, což mě ale téměř nic nestálo, o chvíli později jsem však chytil žaket na celé třetí a kousek posledního kratšího kola a do cíle se doplazil na 27. místě. Dram byl asi zasažen stresem z cesty nejvíce a urobil hodně mapových chyb a skončil 30.

Hned po dojetí do cíle jsme nasedli do aut a co nejrychleji jet zpátečních asi 1100km na letiště. Cesta kromě kratších úseků probíhala svižně a plynule, avšak když už jsme si říkali, že odlet stíháme v poklidu (zbývali skoro 4 hodiny a už jen 200km), objevil se uprostřed silnice houf lidí kolem jednoho kazašského policisty. Prý že dál jet nemůžeme kvůli neprůjezdné silnici. Asi čtvrt hodiny jsme stáli a začali vymýšlet, co budem jako dělat. Místní oficír pak (možná) dostal pokyn od silničářů a naštěstí jsme mohli pokračovat. I přes noc zde silničáři pracují na plné obrátky, asi třímetrové návěje sněhu byly vyfrézované, popřípadě byly možné objet po stepi a my jsme se tak pořád dál přibližovali letišti. Teplota kolem hlavního města klesla až na -25°C, vozovka místy perfektní na bruslení, naše pneumatiky s hřeby si se vším ale poradily a dojeli jsme nakonec asi hodinu a půl před odletem. Časová rezerva maximálně cca 30minut, neboť jsme museli ještě předat vypůjčená auta. Pak už nás čekalo jen doletět domů s přestupem ve Vídni, což už proběhlo bez problémů, a tak jsme se po 26 hodinách konečně dostali do ČR.

Na závěr je ještě potřeba poděkovat kaučovi (kromě jiného za nezapomenutelný výlet) a Radkovi za perfektní servis!
Díky všem a hlavně kazašským frézařům!

Ve volném dni, během kterého jsme navštívili místní historické a ještě jedno metalurgické muzeum a strávili několik hodin v autobuse, se konečně změnilo počasí, a tak jsme se již odpoledne mohli jet projet do čerstvého prašánku ve znovu projetých stopách za chatkou. Na dnešek nás kromě štafet čekala předpověď nejlepší z celého týdne. Ráno jsme odjížděli na závody a v autě teploměr ukazoval -18°C, po cestě do centra závodů jsme projížděli asi 20cm hlubokou řekou, ve kterou se přeměnila místní silnice.

Tratě štafet museli pořadatelé postavit přes noc kompletně znovu, neboť jim během předchozím dnů kvůli dešti uplavalo několik z větví postavených mostů přes řeku. I tak však byly zajímavé, rychlé a naštěstí konečně o pár minut kratší oproti původně předpokládaných časům.

Jako první se do lesa vydaly holky. Za nás rozjížděla Helča a po dobrém výkonu předávala Simče na pátém místě, ta jela i s menší chybou také dobře a na předávce byla na nadějné čtvrté pozici, těsně za ní však dojížděly Švýcarka s Norkou. Hanka bohužel vyfasovala asi nejdelší farsty a obě její pronásledovatelky se dostaly před ní. Navíc o chvíli později prošlápla lyži a ztratila tak možnost bojovat o lepší umístění než konečné šesté. Suverénně vyhrála štafeta Ruska před Švédkami a Finkami, Norka ještě předjela i Švýcarky a skončila se svým týmem na čtvrtém místě. Sedmé dojely kousek za Hankou Kazašky s finišující Novikovou a osmé s již větší ztrátou Američanky.

Za kluky nám to rozjel Kládin a svého plánu se nedržel – nechal si trapně ujet Rusy, Švédy, Nory a i Finy jedoucí půl minuty za vedoucí trojicí. Estonce ale měl jen půl minutku před sebou a Švýcary 15 sekund za sebou, Lotyše a Kazachy asi minutu. Dram však náš souboj o velkou bednu chtěl zdramatizovat ještě víc a při odebírání mapy si ji roztrhnul na dvě části. Pořadatelé ho tak nechtěli nechat odjet a asi po minutě mu konečně dali novou, bohužel ho během ní předjel jak Švýcar, tak Lotyš s Kazachem. Domácí závodník se naštěstí pro nás asi po třech minutách vrátil na stadion vyměnit si zlomenou hůl. Dram mi po jinak bezchybném závodu nakonec předával na osmém místě se ztrátou minutu a půl na Estonce a 40 sekund na Lotyše. Za oba tyto týmy finišovali jejich nejlepší závodníci – Estonec Even Toomas, který nás zatím vždy všechny porazil, a Andris Kivlenieks, který skončil na letošním ME těsně za první desítkou na sprintu a i na sprintu před pár dny byl lepší než my. Po několika zaváháních na pár vteřin už jsem naštěstí další postupy zvolil dobře a na postupu šestou kontrolu jsem po freeridu mezi stromy dojel chybujícího Estonce a na tom dalším se za nás připojil Lotyš z jiné farsty. Estoncovi pak zničehonic vyplo vázání a dostal jsem i před něj a i do průjezdu po různých farstách jsem z této trojice vedení držel. Závěrečný okruh již byl nejspíš nefarstovaný a oba dva se pořád drželi za mnou. Na předsběrku jsem však zvolil objížděčku po plném kolem střelnice, Lotyš s Estoncem museli však mapovat skrz čárky a pravdepodobně chybovali na cca 20 vteřin, a tak jsem do cíle už mohl finišovat v poklidu na šestém místě. Pořadí v mužích bylo na velké bedně totožné s ženami, na čtvrtém místě skončili smolaři dne Norové, kteří v polovině vedli, ale nejdříve Hans-Jorgen Kvale na druhém úseku zlomil lyži, z minutového vedení se postupně stala dvouminutová ztráta a na veřejný úsek dojel jen po jedné lyži, dále pak navíc Lars Hol Moholdt na posledním úseku svou lyži prošláp a už nestačil dojet medailovou trojici.

Největším zklamáním je rozhodně počet nastoupivších týmů. To platí obzvlášť pro kategorii žen, kde jich bojovalo pouze osm, u mužů to pak bylo týmů dvanáct. Nepřijel nikdo z Itálie, Litvy, Slovenska, u žen pak pouze jedna Estonka a štafetu pak neměla, totéž u Japonska a u několika dalších států (BUL, ROM, …). Do poloviny startovního pole žen, tj. do 4. místa, je při stabilní vysoké výkonnosti seveřanů a Rusů extrémně těžké se dostat. Potěšující může být tak aspoň fakt, že se nám to v kategorii mužů podařilo, byť jen velmi těsným rozdílem.

Zítra to tu zakončíme longem, přesunuli nám start žen na 10hodin, aby Hanka se Simčou stihli letadlo Kamenogorsk-Astana v pět, ale start kluků na 11:30, takže nás po závodě čeká ještě další po cestě domů.

Místní internetová kavárna – pořadatelská místnost zvaná branch office – je každý večer nacpaná, jablečné přístroje a další smartphony mají evidentně prioritu na připojení o něco větší, šance dostat se na web je s každým člověkem v místnosti menší. Bohužel je to pravda ale dobře, snažím se jen najít výmluvu chybějícího článku za včerejšek. Ve skutečnosti jsme z middlu byli všichni dost hotoví a moc se mi nechtělo cokoliv psát. Ale tak dneska přecijen něco.

Předpokládané časy vítězů middlu byly 43-45 minut, ve skutečnosti to díky stále se zesilujícímu dešti vůbec nejelo a ani ti nejlepší z nejlepších (rozuměj seveřanů a Rusů) to nestihli. Déšt byl opravdu silný, k tomu ještě velký vítr, díky kterému bylo přes najeté stopy několik spadlých stromů. Díky nim byly některé volby i třeba o minutu rozdílné, přestože za normálních podmínek by byly rovnocenné. Mladý Švýcar Truttman dokonce říkal, že strom spadl hned po tom, co projel.

V ženách o minutu a půl nakonec časem 53:37 vyhrála Ruska Kravchenko, Nadvládu Rusek v TOP5 přerušila pouze Josefine Engstrom, když jim nenechala bronzovou medaili. Helča podala velmi bojovný výkon a vybojovala zatím jediné umístění v důležité TOP16. Švéd Arnesson na průjezdu stadionem dojel o 2 minuty před sebou startujícího Lamova a vytáhl ho z 9. místa na stříbro. Časem těsně pod 57 minut tedy suverénně vyhrál, zmíněnou dvojici doplnil na bedně další Rus Veselov a medaile tedy byly rozdány stejně jako na sprintu. Pod hodinu se vešla už jen čtveřice Norů, navíc dva na šestém místě s totožným časem, všichni čtyři se tedy vešli na velkou bednu, přesto zůstali znovu bez medaile. Já jsem po menších zaváháních na začátku a po volbě po čárce se spadlým stromem na průjezdu zachytil Fiňáka (toho s nejzvučnějším jménem – Hannu-Pekka Pukema) a 2 kontroly do kopce po čárkách nekouknul do mapy a visel ho. Na kopci už ale poodjel, ale do cíle jsem se pro změnu táhnul za nejlepším Lotyšem, startujícím 2 minuty přede mnou, a dojel si jen minutu za Finem a celkovou ztrátou osm a půl minuty na vítěze pro dosavadní nejlepší umístění na MS – 18. flek. Kládin mi ještě na průjezdu dával skoro minutu, následující postupy do kopce však zkazil a nakonec skončil 26. Dram si v dešti spletl třetí kontrolu před cílem s ženskou kontrolou a svůj terčík tak vynechal. Časově by byl kvůli chybkám o dvě místa za Kládinem.

Do dalšího dne pršet nepřestalo, ba naopak. Přesto pořadatelé nakonec závod sprintových štafet nepřesunuli na pátek, kdy už se má výrazně ochladit. Za každý národ mohla nastoupit pouze jedna štafeta, za nás jela Hanka se mnou. Ostatní pomáhali s oblékáním věcí při čekání na předávku a fandili. Naneštěstí jsme měli nejdelší farsty v našich prvních okruzích, v čárkách Hance na prvním úseku ujela Tove a od té doby jsme jeli zbytek závodu osamoceně. Při třetí předávce se na dojezdu Hanka zastavila (na pro mě dlouhý nekonečných pár desítek vteřin) a začla se rozmýšlet, jestli se vrátí na předsběrku nebo ne. Nakonec se nevrátila, ale přece jen ji měla oraženou, takže terčíky jsme měli všechny. Ostatní týmy se dál táhli společně a postupně odpadali na delších farstách. Nakonec jsme dojeli na 9. místě těsně za Estonci, kteří měli nejdelší farstu v posledním kole a jejich finišmana jsem před cílem dokonce před sebou viděl (startoval jsem skoro dvě minuty za ním). Vyhráli favorizovaní Švédi (Peter Arnesson i Tove Alexandersson vyhráli sprint) před Finy (Staffan Tunis s Mervi Pesu) a Bulhary (se Stanimirem Belomazhevem jela účastnice MS ve Val di Fiemme Antoniya Grigorova-Burgo), 4. Švýcaři, 5. Rusové, 6. Noři, 7. Kazaši, 8. Estonci. Všechny tyto štafety se skládaly z lidí, co nás na předchozích závodech vždy porazili (kromě Švýcara Schnydera a Staffan, kteří zlomili na middlu hůlku), takže jsme bohužel naplnili papírové předpoklady.

Dále nás čeká kromě prudkého ochlazení (již v noci -11°C) zítřejší exkurze do muzeí v Ridderu a pak sobotní štafety, kde dle Kládinova plánu všechny rozdrtíme!

První závod a hned ten nejkratší, nejrychlejší a pro mě osobně asi jeden z nejhezčích závodů, co jsem kdy jel. Ale od začátku…

Ráno jsme opět chtěli jet půjčenými auty a mít více času před startem, kaučové jeli hodinu před námi servisáckým busem a když jsme nasedali, volali nám, že je po cestě havárka a že stojí v koloně. Náš věrný a občas i trošku dotírající překladatel Anton (každý tým nafasoval člověka, aby se o ně staral) nám řekl, že lepší a bezpečnější bude jet pořadatelským autobusem, tak jsme nasedli a nečekaně zkejsli taky na dlouho v koloně, ale Kládin pustil Top Gear, tak to celkem uteklo.

Start byl sice posunut o hodinu kvůli koloně, času však bylo málo. Rychle jsme vytestovali lyže a předali servisákovi Radkovi k dalšímu urychlení a pak se postupně vydávali na trať.

Velmi hustě najetá síť dobře připravených stop, nutnost každý okamžik vědět, kde člověk právě je a kam pojede za následující minimálně dvě křižovatky, a přitom co nejrychleji soupažit a každou chvíli zatáčet. Bohužel dnes nikdo z nás nedostal GPS krabičku na záda (nefungovaly jim všechny tak na náš nezbyly, snad další dny budou), nejsme tedy na GPS trackingu, na kterém jsou vidět tratě – kluci , holky.

Naše výsledky nejsou moc oslnivé, ale odpovídají našim možnostem. Minimálním chybám se nevyhnul nikdo, někdo se dopustil i nějakých větších, na seveřany a Rusy to nestačí, z ostatních zemí nás mnoho lidí neporazilo. Jako obvykle no. Zítra nás čeká middle s velkým převýšením a kamerováním při průjezdu ze skůtru do místní televize, takže budeme zase slavní!

Víc fanděte!

Letošní vrchol LOBácké sezóny nám nabídl opět velmi netradiční – asijskou – destinaci. Oproti japonskému Rusutsu před 4 roky nás však městečko Ridder v Kazachstánu nedaleko od ruských, čínských a mongolských hranic tolik nelákalo.

Všichni jsme se sešli (nestihající Kládin se všemi pasy nás sice asi na půl hodiny trošku znejistil) v pátek po poledni poprvé na přejmenovaném letišti Václava Havla a přes Vídeň jsme chvilku po šesté hodině ranní (časový posun +5h) doletěli do Astany, hlavního města Kazachstánu. Zde se naše výprava rozdělila na dvě části. V půjčovně aut po dvou hodinách čekání konečně otevřeli, objednáné kombíky s příčníky na střeše nám však nepůjčili. Namísto toho jsme dostali dva sedany KIA, do nichž se sedm lidí s osmero vaky opravdu nevejde, a tak se Simča přidala k Hance, která měla koupenou letenku z Astany do Oskemenu, odkud se dále pořadatelským busem dostaly až na ubytování s ostatními týmy. Větší část našeho týmu se po dalších dvou hodinách vyplňování dokumentů a zaplacení aut a záloh pomocí asi šesti různých kreditek vyjela směr Ridder přibližně 1100km daleko. Po cestě toho vidět moc nebylo, všude jen zasněžené planiny, do kterých se asi několikrát jakoby omylem objevily obrovské (několik kilometrů na délku, přes 100m na výšku) haldy vytěžené zeminy. Stav kazašských silnic byl velmi proměnlivý – střídala se velmi široká silnice bez větších nerovností s asfaltkou, kde bylo víc výmolů než nerozbité silnice. Na několika místech se na pár kilometrů zničehonic objevila i štěrková cesta. Provoz byl byl docela nízký a evidentně se toho místní řidiči nebojí. Dost nás zaskočilo, když se v dlouhé zatáčce zpoza protijedoucího kamionu vyřítilo po štěrkové krajnici zprava předjíždějící SUV.

Od holek jsme již v deset hodin měli zprávu, že dobře doletěly, dojely a ubytovaly se, a i my jsme až do Oskemenu kromě několika špatných odbočení dojeli bez větších problémů asi hodinu po půlnoci. Odsud již Dramova GPS ukazovala pouhých 95km a necelé 2 hodiny. Do té doby byla GPSka téměř bezchybná, jeli jsme tedy po nabídnuté trase dál. Richo si však v druhém autě všiml ukazatele na Ridder jiným směrem. Cesta byla postupně sice čím dál užší, ale pořád jsme se drželi trasy a blížili se cíli. Najednou však cesta před námi skončila asi 50 metrů před další křižovatkou. Místní silničáři se zde prostě otočili a nám také nezbylo nic jiného. 40 kilometrů jsme se tedy zase vraceli až ke křižovatce s ukazatelem na Ridder. Naštěstí jsme jeli v autech zvlášť závodníci a bafíci, takže nevíme, jakými výrazy jsme byli nazváni. Sice po širší silnici, zato však výrazně delší cestou, jsme se dostali asi po dvou hodinách do místa asi 5km od křižovatky, před kterou jsme předtím skončili. Stav silnice se dál dost zhoršil a drncání na zmrzlé zasněžené vozovce nebralo konce. Pár kilometrů před Ridderem jsme ještě museli zastavit před zapadlým kamionem. Pak jsme auto roztlačili a půl kilometru se za ním v rámci ranní rozvičky v půl páté ráno proběhli. Nečekaně na první pokus našli ubytování v Sinegorye a po dvou dnech šli konečně spát.

V neděli jsme dospávali deficit a odpoledne šli za deště otestovat místní čárky. Přes noc na ně kvůli větru napadalo spousta větví, šišek a další špíny, díky nimž už tak pomalý mokrý sníh nejel vůbec. Během půl hodiny jsme byli všichni promoklí a tak to většina o moc déle ani nevydržela.

V pondělí byl na pořadu dne model. Konečně jsme využili naší výhody a jeli půjčenými auty ještě před autobusy, které se po cestě zasekly. Mohli jsme tedy vytestovat naše ski ještě dřív, než se tam začli motat ostatní. Prostor modelu se překrýval s prostorem pro následujícími závody, v mapě byla však jen malá oblast se skůtrovkama a dále standartky s naznačenými odbočkami do lesa. Sníh se bořil pod hůlkami mimo tratě víc jak metr hluboko, v čárkách většinou jen tak půl metru. Čeká nás tedy spoustu odboček a mezi nimi co nejvíc frekvenční soupaže, uvidíme jak se s tím popereme.

V úterý je na programu sprint, další dny pak middle, sprint dvojic a po volném dni štafety a long, po kterém asi ještě v lyžácích nasedáme do auta a pofrčíme na letiště, tak nám držte palce!

Skol!

V pátek 1. 3. 2013 odletěla výprava ve složení: závodníci- Radek Laciga,Jakub Škoda,Michal Drobník, Helena Randáková, Hana Hančíková, Simona Karochová, servisman Radek Peňáz a trenér Richard Klech na vrcholnou akci lobácké sezóny – mistrovství světa, které hostí kazašské město Ridder (východ Kazachstánu, skoro u Mongolska).