Místní internetová kavárna – pořadatelská místnost zvaná branch office – je každý večer nacpaná, jablečné přístroje a další smartphony mají evidentně prioritu na připojení o něco větší, šance dostat se na web je s každým člověkem v místnosti menší. Bohužel je to pravda ale dobře, snažím se jen najít výmluvu chybějícího článku za včerejšek. Ve skutečnosti jsme z middlu byli všichni dost hotoví a moc se mi nechtělo cokoliv psát. Ale tak dneska přecijen něco.

Předpokládané časy vítězů middlu byly 43-45 minut, ve skutečnosti to díky stále se zesilujícímu dešti vůbec nejelo a ani ti nejlepší z nejlepších (rozuměj seveřanů a Rusů) to nestihli. Déšt byl opravdu silný, k tomu ještě velký vítr, díky kterému bylo přes najeté stopy několik spadlých stromů. Díky nim byly některé volby i třeba o minutu rozdílné, přestože za normálních podmínek by byly rovnocenné. Mladý Švýcar Truttman dokonce říkal, že strom spadl hned po tom, co projel.

V ženách o minutu a půl nakonec časem 53:37 vyhrála Ruska Kravchenko, Nadvládu Rusek v TOP5 přerušila pouze Josefine Engstrom, když jim nenechala bronzovou medaili. Helča podala velmi bojovný výkon a vybojovala zatím jediné umístění v důležité TOP16. Švéd Arnesson na průjezdu stadionem dojel o 2 minuty před sebou startujícího Lamova a vytáhl ho z 9. místa na stříbro. Časem těsně pod 57 minut tedy suverénně vyhrál, zmíněnou dvojici doplnil na bedně další Rus Veselov a medaile tedy byly rozdány stejně jako na sprintu. Pod hodinu se vešla už jen čtveřice Norů, navíc dva na šestém místě s totožným časem, všichni čtyři se tedy vešli na velkou bednu, přesto zůstali znovu bez medaile. Já jsem po menších zaváháních na začátku a po volbě po čárce se spadlým stromem na průjezdu zachytil Fiňáka (toho s nejzvučnějším jménem – Hannu-Pekka Pukema) a 2 kontroly do kopce po čárkách nekouknul do mapy a visel ho. Na kopci už ale poodjel, ale do cíle jsem se pro změnu táhnul za nejlepším Lotyšem, startujícím 2 minuty přede mnou, a dojel si jen minutu za Finem a celkovou ztrátou osm a půl minuty na vítěze pro dosavadní nejlepší umístění na MS – 18. flek. Kládin mi ještě na průjezdu dával skoro minutu, následující postupy do kopce však zkazil a nakonec skončil 26. Dram si v dešti spletl třetí kontrolu před cílem s ženskou kontrolou a svůj terčík tak vynechal. Časově by byl kvůli chybkám o dvě místa za Kládinem.

Do dalšího dne pršet nepřestalo, ba naopak. Přesto pořadatelé nakonec závod sprintových štafet nepřesunuli na pátek, kdy už se má výrazně ochladit. Za každý národ mohla nastoupit pouze jedna štafeta, za nás jela Hanka se mnou. Ostatní pomáhali s oblékáním věcí při čekání na předávku a fandili. Naneštěstí jsme měli nejdelší farsty v našich prvních okruzích, v čárkách Hance na prvním úseku ujela Tove a od té doby jsme jeli zbytek závodu osamoceně. Při třetí předávce se na dojezdu Hanka zastavila (na pro mě dlouhý nekonečných pár desítek vteřin) a začla se rozmýšlet, jestli se vrátí na předsběrku nebo ne. Nakonec se nevrátila, ale přece jen ji měla oraženou, takže terčíky jsme měli všechny. Ostatní týmy se dál táhli společně a postupně odpadali na delších farstách. Nakonec jsme dojeli na 9. místě těsně za Estonci, kteří měli nejdelší farstu v posledním kole a jejich finišmana jsem před cílem dokonce před sebou viděl (startoval jsem skoro dvě minuty za ním). Vyhráli favorizovaní Švédi (Peter Arnesson i Tove Alexandersson vyhráli sprint) před Finy (Staffan Tunis s Mervi Pesu) a Bulhary (se Stanimirem Belomazhevem jela účastnice MS ve Val di Fiemme Antoniya Grigorova-Burgo), 4. Švýcaři, 5. Rusové, 6. Noři, 7. Kazaši, 8. Estonci. Všechny tyto štafety se skládaly z lidí, co nás na předchozích závodech vždy porazili (kromě Švýcara Schnydera a Staffan, kteří zlomili na middlu hůlku), takže jsme bohužel naplnili papírové předpoklady.

Dále nás čeká kromě prudkého ochlazení (již v noci -11°C) zítřejší exkurze do muzeí v Ridderu a pak sobotní štafety, kde dle Kládinova plánu všechny rozdrtíme!

První závod a hned ten nejkratší, nejrychlejší a pro mě osobně asi jeden z nejhezčích závodů, co jsem kdy jel. Ale od začátku…

Ráno jsme opět chtěli jet půjčenými auty a mít více času před startem, kaučové jeli hodinu před námi servisáckým busem a když jsme nasedali, volali nám, že je po cestě havárka a že stojí v koloně. Náš věrný a občas i trošku dotírající překladatel Anton (každý tým nafasoval člověka, aby se o ně staral) nám řekl, že lepší a bezpečnější bude jet pořadatelským autobusem, tak jsme nasedli a nečekaně zkejsli taky na dlouho v koloně, ale Kládin pustil Top Gear, tak to celkem uteklo.

Start byl sice posunut o hodinu kvůli koloně, času však bylo málo. Rychle jsme vytestovali lyže a předali servisákovi Radkovi k dalšímu urychlení a pak se postupně vydávali na trať.

Velmi hustě najetá síť dobře připravených stop, nutnost každý okamžik vědět, kde člověk právě je a kam pojede za následující minimálně dvě křižovatky, a přitom co nejrychleji soupažit a každou chvíli zatáčet. Bohužel dnes nikdo z nás nedostal GPS krabičku na záda (nefungovaly jim všechny tak na náš nezbyly, snad další dny budou), nejsme tedy na GPS trackingu, na kterém jsou vidět tratě – kluci , holky.

Naše výsledky nejsou moc oslnivé, ale odpovídají našim možnostem. Minimálním chybám se nevyhnul nikdo, někdo se dopustil i nějakých větších, na seveřany a Rusy to nestačí, z ostatních zemí nás mnoho lidí neporazilo. Jako obvykle no. Zítra nás čeká middle s velkým převýšením a kamerováním při průjezdu ze skůtru do místní televize, takže budeme zase slavní!

Víc fanděte!

Letošní vrchol LOBácké sezóny nám nabídl opět velmi netradiční – asijskou – destinaci. Oproti japonskému Rusutsu před 4 roky nás však městečko Ridder v Kazachstánu nedaleko od ruských, čínských a mongolských hranic tolik nelákalo.

Všichni jsme se sešli (nestihající Kládin se všemi pasy nás sice asi na půl hodiny trošku znejistil) v pátek po poledni poprvé na přejmenovaném letišti Václava Havla a přes Vídeň jsme chvilku po šesté hodině ranní (časový posun +5h) doletěli do Astany, hlavního města Kazachstánu. Zde se naše výprava rozdělila na dvě části. V půjčovně aut po dvou hodinách čekání konečně otevřeli, objednáné kombíky s příčníky na střeše nám však nepůjčili. Namísto toho jsme dostali dva sedany KIA, do nichž se sedm lidí s osmero vaky opravdu nevejde, a tak se Simča přidala k Hance, která měla koupenou letenku z Astany do Oskemenu, odkud se dále pořadatelským busem dostaly až na ubytování s ostatními týmy. Větší část našeho týmu se po dalších dvou hodinách vyplňování dokumentů a zaplacení aut a záloh pomocí asi šesti různých kreditek vyjela směr Ridder přibližně 1100km daleko. Po cestě toho vidět moc nebylo, všude jen zasněžené planiny, do kterých se asi několikrát jakoby omylem objevily obrovské (několik kilometrů na délku, přes 100m na výšku) haldy vytěžené zeminy. Stav kazašských silnic byl velmi proměnlivý – střídala se velmi široká silnice bez větších nerovností s asfaltkou, kde bylo víc výmolů než nerozbité silnice. Na několika místech se na pár kilometrů zničehonic objevila i štěrková cesta. Provoz byl byl docela nízký a evidentně se toho místní řidiči nebojí. Dost nás zaskočilo, když se v dlouhé zatáčce zpoza protijedoucího kamionu vyřítilo po štěrkové krajnici zprava předjíždějící SUV.

Od holek jsme již v deset hodin měli zprávu, že dobře doletěly, dojely a ubytovaly se, a i my jsme až do Oskemenu kromě několika špatných odbočení dojeli bez větších problémů asi hodinu po půlnoci. Odsud již Dramova GPS ukazovala pouhých 95km a necelé 2 hodiny. Do té doby byla GPSka téměř bezchybná, jeli jsme tedy po nabídnuté trase dál. Richo si však v druhém autě všiml ukazatele na Ridder jiným směrem. Cesta byla postupně sice čím dál užší, ale pořád jsme se drželi trasy a blížili se cíli. Najednou však cesta před námi skončila asi 50 metrů před další křižovatkou. Místní silničáři se zde prostě otočili a nám také nezbylo nic jiného. 40 kilometrů jsme se tedy zase vraceli až ke křižovatce s ukazatelem na Ridder. Naštěstí jsme jeli v autech zvlášť závodníci a bafíci, takže nevíme, jakými výrazy jsme byli nazváni. Sice po širší silnici, zato však výrazně delší cestou, jsme se dostali asi po dvou hodinách do místa asi 5km od křižovatky, před kterou jsme předtím skončili. Stav silnice se dál dost zhoršil a drncání na zmrzlé zasněžené vozovce nebralo konce. Pár kilometrů před Ridderem jsme ještě museli zastavit před zapadlým kamionem. Pak jsme auto roztlačili a půl kilometru se za ním v rámci ranní rozvičky v půl páté ráno proběhli. Nečekaně na první pokus našli ubytování v Sinegorye a po dvou dnech šli konečně spát.

V neděli jsme dospávali deficit a odpoledne šli za deště otestovat místní čárky. Přes noc na ně kvůli větru napadalo spousta větví, šišek a další špíny, díky nimž už tak pomalý mokrý sníh nejel vůbec. Během půl hodiny jsme byli všichni promoklí a tak to většina o moc déle ani nevydržela.

V pondělí byl na pořadu dne model. Konečně jsme využili naší výhody a jeli půjčenými auty ještě před autobusy, které se po cestě zasekly. Mohli jsme tedy vytestovat naše ski ještě dřív, než se tam začli motat ostatní. Prostor modelu se překrýval s prostorem pro následujícími závody, v mapě byla však jen malá oblast se skůtrovkama a dále standartky s naznačenými odbočkami do lesa. Sníh se bořil pod hůlkami mimo tratě víc jak metr hluboko, v čárkách většinou jen tak půl metru. Čeká nás tedy spoustu odboček a mezi nimi co nejvíc frekvenční soupaže, uvidíme jak se s tím popereme.

V úterý je na programu sprint, další dny pak middle, sprint dvojic a po volném dni štafety a long, po kterém asi ještě v lyžácích nasedáme do auta a pofrčíme na letiště, tak nám držte palce!

Skol!

V pátek 1. 3. 2013 odletěla výprava ve složení: závodníci- Radek Laciga,Jakub Škoda,Michal Drobník, Helena Randáková, Hana Hančíková, Simona Karochová, servisman Radek Peňáz a trenér Richard Klech na vrcholnou akci lobácké sezóny – mistrovství světa, které hostí kazašské město Ridder (východ Kazachstánu, skoro u Mongolska).

V sobotu 8. 2. 2013 odjíždí česká reprezentace na první vrcholnou akci sezóny – ME do lotyšské Madony. O výpravu ve složení: Hana Hančíková, Helena Randáková, Simona Karochová, Kristýna Kovářová, Jakub Škoda, Radek Laciga a Michal Drobník budou pečovat trenér a servisman Richard Klech i šéfkuchař Karel Drtil. Držte nám palce!

ME LOB 2013 se zúčastní 4 muži, 4 ženy a 2 členové realizačního týmu.
MS LOB 2013 se zúčastní 3 muži, 3 ženy a 2 členové realizačního týmu.

Muži:
pro ME v Lotyšsku
1. Dva nejlepší závodníci z průběžného žebříčku kategorie H21E , do kterého se započítávají tyto závody: Ski –O Tour 5. – 9.1. a ČP 19.- 20.1., 26.- 27.1. a 2. – 3. 2. 2013. Systém hodnocení jako v CŽ. Závodů je 10, počítat se bude 7, v případě nekonání některých závodů se počítají všechny uskutečněné závody.

2. Další 2 závodníci na divokou kartu šéftrenéra .

pro MS v Kazachstánu
1. Dva nejlepší závodníci dle součtu umístění na ME v závodech jednotlivců
2. Další závodník na divokou kartu šéftrenéra.

Ženy:
pro ME v Lotyšsku
1. Nejlepší dvě závodnice žebříčku v kategorii D21E, do kterého se započítávají tyto závody : Ski –O Tour 5. -9.1. a ČP 19. – 20.1., 26.- 27.1. a 2.-3.2.2013. Systém hodnocení jako v CŽ. Závodů je 10 , počítat se bude 7, v případě nekonání některých závodů se počítají všechny uskutečněné závody.

2. Další 2 závodnice na divokou kartu šéftrenéra .

pro MS v Kazachstánu
1. Dvě nejlepší závodnice dle součtu umístění na ME v závodech jednotlivců.
2. Další závodnice na divokou kartu šéftrenéra.

Šéftrenér RD LOB (po odsouhlasení komisí reprezentace) může v případě nepříznivých sněhových podmínek zařadit místo českých závodů závody konané v zahraničí (Slovensko …) nebo hladké lyžařské závody.

ve Vrbně p.P. 23.12 . 2012 Richard Klech
trenér RD LOB

nominační kritéria byla schválena komisí reprezentace 27. 12. 2012

První letošní a kromě Hanky i první závody s mapou v této sezóně jsme zajeli včera a dnes v okolí francouzského Prémanonu. Po krásných 10-12ti hodinách v autě a 1-6ti hodinách spánku jsme v sobotu vyrazili do hromadného longu, 24,5km (ideálně) a 850m převýšení pro kluky a 17,5km s 615m převýšení pro holky slibovalo velmi těžký ostrý start do sezóny..
Pořadatelé přišli s novým bezdotykovým Sport-Identem, který razí i v rychlém průjezdu na vzdálenost cca 60cm od kontroly.

Nejlépe z našich se s tratí plné motýlků vypořádala Hanka a skončila se ztrátou jen něco málo přes 2 minuty na bednu na pěkném 12. místě, další holky se seřadily za sebou na 21. (Kinynka) a 22. místě (Simča). U kluků byly odstupy tradičně bohužel horší, výsledky však klamou a několik Seveřanů jsme porazili, naneštěstí však právě ty, kteří vynechali či orazili špatnou kontrolu. V pořádí jsme proto skončili skoro pospolu – 25. Škodík, 27. Dram, 29. Kládin.

Dnes (v neděli) nás čekal sprint. Již dopředu se proslýchali informace o mírném nedostatku sněhu v oblasti závodu, kterou bylo okolí pevnosti Fort des Rousses. Hned na začátku trati tedy někteří přebíhali přes kamení a i na na zbytku trati se často nejezdilo pouze po sněhu. U holek byla velmi zásadní volba na druhou kontrolu, kdy se dalo jet rychle mezi hradbami nebo se vrátit a objet je. Dále následoval motýlek s uzlovkou uprostřed bludiště a zpátky k centru do cíle. Každý z nás jsme vyrobili dosti chybek, někdo (ehm) v chybě i zlomil lyži. V konečném pořadí jsme se nakonec seřadili podobně jako v sobotu – 20-21.Simča, 22. Kinynka, 23. Hanka, 25. Dram, 26. Škodík, 35. Kládin, 36. Liška.

Cestou na ubytování nám rádio vybralo tématickou písničku … snad jsme si své chyby vybrali zde a na příštích závodech se takto cítit nebudeme.

Zítra nás čeká odpočinkový den a dále pak ve Švýcarsku (ale jen 10km od nynějšího centra) úterní long s individuálním startem a středeční middle. Ženská část naší výpravy společně s Liškou bude pokračovat na závěrečnou část Ski-O Tour do Itálie, kluci se budou vracet domů na Jizerskou 50.